Člověk by si myslel, že se dočká vlídného přijetí od
místních obyvatel. Nebylo tomu tak. Alespoň v mém případě. Nejde ani
tak o onoho psa, který mě nechtěl pustit dál po cestě, kde očividně
neměl co dělat. Stále se bráním myšlence, že byl vycvičen k zastrašení
podobných návštěv, jako jsem byl já. První človíček (vyjel na staré
ukrajině z místního pivovaru), kterého jsem po výstupu z autobusu
potkal, si mě změřil zvláštním pohledem: trochu se mi jevil jako
potutelný. Byl jsem slušně oblečen a také jsem hlasitě a s úsměvem
pozdravil. Na to ale vůbec nebyl připraven. Při sestupu z kola mu málem
podjela noha, ale situaci nakonec ustál. Řekl jen: "Tuž tu to je,
kusek. To vi každy." No, já zřejmě k té zasvěcené sektě nepatřím,
poněvadž jsem vůbec nepochopil, kam mě vlastně poslal. Při tom
skoropádu totiž máchnul oběma rukama do větru tak, že jsem se klidně
mohl vydat na Radhošť. Poděkoval jsem a šel jsem prostě za nosem.
Zariskuju a najdu si to sám!
Obhlížel jsem terén
a po několika desítkách metrů jsem zjistil, že musím z hlavní cesty
okamžitě pryč. Asi sem dorazil nějaký tajný závod náklaďáků, protože
jinak to není možné. Auta svištěla vesnicí osmdesátkou, přívěsy
tancovaly po asfaltu ze strany na stranu. Neudělal jsem dobře, vešel
jsem někomu do zahrady. Ale zachránil jsem si život. Alespoň na chvíli.
Zuřivý štěkot přehlušil rachot projíždějících těžkotonážníků a já jsem
pochopil, že jsem opět v bryndě. Zůstal jsem stát na místě, cítil jsem,
jak mi nohy vrůstají do pěkně upraveného pažitu. Tentokrát šlo o malého
jezevčíka, který se mi usadil u nohou a štěkal a štěkal. Trochu jsem se
uklidnil a jal se majiteli zahrady, který se zčistajasna objevil pod
blízkým stromem vysvětlovat, že hledám zónu. "A to mi musite lezt do
zahrady, co? Všude tu okolo je ta zona, všude vy chytraci. Prvni nam to
tu všecko překopete a pak to nemužete najit!?" vychrlil na mě se stále
víc rudnoucím obličejem. Bylo nebezpečno. Poděkoval jsem, tentokrát
potichu, abych ho ještě víc nerozčílil.
Ocitnul
jsem se opět na tom truckovém závodišti, ale s pevným rozhodnutím, že
se první odbočkou vydám mezi domy do polí. Pořád lepší, než se nechat
přejet nebo zakousnout divokým psem dingo. Konečně jsem vstoupil na
polní cestu, která určitě vede k průmyslové zóně. Už mi bylo jasné, že
to je ta správná strana. Široko daleko žádný raťafák. Opodál se pásla
koza a jak mě uviděla, postavila se na zadní. Nevím, co to mohlo
znamenat. Vzal jsem to jako pozdrav. Smích mě ale brzo přešel. Od pole
ke mně mířil můj starý známý zabiják. Přece to nevzdám? Budu bojovat.
To by bylo, aby se v globalizované vesnici nemohlo tam, kam si člověk
přeje! Hafan mě asi poznal, vrčel znatelně tišeji a obcházel kolem ve
větší vzdálenosti než posledně. Se vztyčenou hlavou jsem vyšel prachem
polní cesty a byl připraven v zájmu reportáže přijít i o část oděvu,
nebo nějaký ten prst na noze. Ale nestalo se. Pes se za mnou táhnul
docela v klidu. Vylezl jsem na malý kopeček a rozhlédnul se po krajině.
Vpravo Beskydy, vlevo strniště a oraniště, všude červené praporky. Jsem
tady! Tak tady to bude. Něco jsem vyfotil, ale bylo zřejmé, že dnešní
den se tady toho moc neděje. Demolice domů už skončila, ty na okraji
tady zůstanou. No nic, chtěl jsem vidět aspoň Korejce, kterak stěhují
stromy. Zachrání jich asi tisíc a mají na to ještě tři týdny, tak kde
vlastně jsou? Asi mají pauzu.
Zaprášený a
stresovaný neúspěchem a plíživým strachem z napadení divokým psem jsem
dorazil k Radegastovu šenku. Už mi nevyšel čas ani na pivo, autobus do
Frýdku-Místku jel za patnáct minut. Ale co, alespoň si odpočinu ve
stínu plechové autobusové zastávky. Vtom vyběhnul z hospody postarší
pár a rázoval si to přes závodní dráhu. Kvílení brzd se rozlétlo
krajinou, oba ale šťastně dorazili na druhou stranu. "Říkali, že
doprava je tady v normě, ne? Rozuměla jsi tomu dobře?" ptal se pán
paní. "Jo, tak to říkali, ale ty kamiony budou jezdit na druhé straně,
tam," ukázala paní a máchla mi přes hlavu. "Viďte!? Taky jste se byl
zeptat na Hyundai? Víte, nás to zajímá, my tady do Beskyd jezdíme už
skoro padesát let," vysvětlovala žena svůj zájem o věc. Chtěl jsem něco
říct, ale moc dobře jsem věděl, že se na mě ten pes pořád dívá. Snad i
čekal na mou odpověď, ale já jsem mu příležitost k útoku nedal. Mlčel
jsem. Oba manželé se uchýlili do zadní části budky, bylo tam jistě
bezpečněji.